Marná kulturní válka o Jiřího Černického

Kulturní konflikty pozdní moderní doby dostaly označení války, kterým se dnes zase šetří, když nedaleko od Česka zuří válka skutečná, v níž umírají lidé. Jenže i tyto boje o zaručeně pravé „kulturní hodnoty a priority“, které mají organizovat společnost, aby byla spravedlivá vůči všem, mají své martyry a oběti.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jiří Černický, výtvarník

Jiří Černický, výtvarník | Foto: Michael Erhart | Zdroj: Český rozhlas

A řídí se vylučovací logikou přítele a nepřítele, která znemožňuje nejen dohodu, ale i jakoukoli smysluplnou komunikaci, protože cílem boje není najít pravdu, na níž se shodneme, nýbrž zadupat nepřítele do země a hlavně – morálně zvítězit.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Fischer: Marná kulturní válka o Jiřího Černického

O tom, že tento princip neomylně funguje, se přesvědčil i Jiří Černický, mezinárodně uznávaný český umělec a pedagog VŠUP, který ze školy po třinácti letech odchází, protože už neumí působit v prostředí permanentního ideologického podezření a úzkosti z hroutícího se světa, která se někdy stává omluvou za chybění nápadů a tvorby, univerzálním alibi pro cokoliv.

Dopis na vysvětlenou, který byl určený studentům, se mezitím stal věcí veřejnou a sedmapadesátiletý Černický oblíbeným mediálním klaunem, z jehož vystoupení se vystřihují klípky pro pobavení.

Umění zůstalo stranou

Černický není sám, kdo o takových věcech mluví, jeho dopis ale na rozdíl od výstupů jiných není konfrontační, spíše skutečně vysvětlující a diagnostický: snaží se vystihnout, proč se mu ve škole nedýchá svobodně a proč to škodí nejen jemu, ale snad i umělecké tvorbě ve škole.

Praha představila podobu dalších tří stanic metra D, spolupracovat na ní budou architekti spolu s umělci

Číst článek

Na uměleckých sporech není nic divného a nového. Tvůrčí spor o to, jak umění v té které době vytvářet, je podstatou vysokých uměleckých škol. A protože umělci vždy byli radikální, jedna skupina neměla umělecky ráda druhou. Když chcete cítit svět rafinovaně, i když naplno jako Klimt, nemůžete malovat krajiny jako Mánes.

Spor o Černického ale není bitvou skupin ani uměleckých názorů, a už vůbec ne válkou o umění. Mediální střelci, nikoli studenti, tu bojují za uznání výjimečnosti vlastního existenciálního postoje, z něhož se mohou vyvíjet jakkoliv a kamkoliv, ať už si o tom ostatní a dějiny umění myslí cokoliv.

Já – solitér dějin! To je možné, otázkou potom je, proč by k takovému sebehledání měli sloužit umělci, kteří z dnešního pohledu najednou reprezentují jakousi rigidní minulost dějin umění a nemají či nesmějí kritizovat dílo nově hledajících? Nelze živit nové umění krví zombie…

Jiří Černický podcenil sílu mediality, naopak si na ni dobrovolně naběhl. Na moc mediality, která z každého sporu udělá kulturní válku, z odpůrce establishmentu propagátora patriarchátu a misogyna, z vstřícného, ale kritického učitele rozzlobeného bílého stárnoucího muže, který přichází o moc, a proto nehladí všechny po hlavě a neříká „máte to moc hezké“. Umění zůstalo někde stranou ke škodě všech, kteří to zpovzdálí sledujeme a nevíme, co s tím, když na kulturní války nevěříme.

Černický, volající jako opuštěný na poušti v dopise po empatii, se dočkal ostrého nářezu a výsměchu. A to nejvíce od lidí, kteří žádají naopak empatii vůči studentům, vůči sobě a vůči všem, kdo jsou v systému nějak vylučováni. A kteří na vcítění do druhých, dokonce na schopnosti „stávat se druhými“, staví strategii svého kulturního boje.

Divná věc, tyhlety kulturní války: Všude tolik řečí o empatii a citlivosti, a přitom taková řežba a bojovníci vcelku bezohlední solitéři.

Autor je komentátor časopisu Euro

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme