Ve staré Karviné se dobře žilo, spousta lidí by chtěla město zpátky, říká spisovatelka Lednická
Knižní série Šikmý kostel se uzavírá třetím dílem. Spisovatelka Karin Lednická se stala autorkou bestsellerů o krajině, jejíž historie je nesmírně spletitá. „Když jsem četla poválečné zápisy města Karviná, tak jsem si uvědomila, jak jsou i dnes lidé stejní,“ vypráví spisovatelka v pořadu Host Lucie Výborné.
Když stojíte před šikmým kostelem svatého Petra, máte pořád stejný pocit, nebo se po těch třech románech něco změnilo?
Záleží na tom, jestli to je v plné sezoně, protože tam začala jezdit spousta lidí a atmosféra místa je jiná. Ale uvnitř mám pořád stejný pocit, ten kostel je opravdu promodlený.
Zatímco lidé budovali základy socialismu, Anna Danielová se zabývala tím, že jsou po válce matky v nesnázích nebo děti podvyživené, její postava mě začala strašně bavit, popisuje Karin Lednická
Co to znamená promodlený?
Je to slovo, které minimálně já používám pro sakrální prostor, kde cítíte obrovskou energii všech lidí, kteří se tam modlili ze spousty důvodů po spoustu let. Génius loci zůstává patrný na celém území staré Karviné, pořád je to tam přítomné.
Kolik lidí chce dneska starou Karvinou zpátky?
Řekla bych, že drtivá většina těch, kteří tam žili, protože to město bylo krásné a žilo se v něm dobře.
Vaši hrdinové se v trilogii dostanou do let 1945 až 1961, a když přemýšlím o poválečných a padesátých letech, co všechno jste měla na stole?
Kdyby jen na stole – na zemi, všude. Náš dům se přinejmenším v listinné podobě přesunul do 50. let, a takhle jsme tam uplynulé dva roky žili.
Třetí díl Šikmého kostela míří na pulty knihkupectví. ‚Emocionálně byl pro mě nejobtížnější,‘ říká Lednická
Číst článek
Neumím si představit celou škálu materiálů, v knize jsou historické reálné postavy, projevy Klementa Gottwalda, vystupuje tam Antonín Zápotocký. To znamená, že u vás mohou někde být i projevy? Pokud jsou tedy autentické.
Ano, všechny promluvy jsou autentické, a já jsem u dvou zmíněných měla poměrně dost širokou nabídku toho, co pronášeli, a vybírala jsem to, co mi přišlo nejzajímavější. Když Antonín Zápotocký recitoval Petra Bezruče na dni horníků, to muselo být opravdu velmi poutavé.
Mýty na principu tiché pošty
Řekněte mi něco o osudu pátera Sobka z Petrovic…
Páter Ludvík Sobek z Petrovic u Karviné – jeho osud je velmi podobný osudu kněze Josefa Toufara – je jedna z postav, u kterých je zřejmé, jak zahlazená historie působí i na to, jak jsou připomínány významné osobnosti, protože páter Sobek se stal obětí doby, ve které žil.
Vyšetřování nikdy nebylo řádně dokončeno a stalo se to, co se v takovém případě stává vždy – začnou se tvořit různé mýty, na principu tiché pošty a sněhové koule, vznikají bizarní historky. Myslím, že společnost Ludvíku Sobkovi dluží, aby byl jeho životní příběh vzpomenut v důstojné podobě, ne v té bizarní.
Některým lidem na Karvinsku se za socialismu žilo lépe. Mluvme o tom a neohrnujme nos, říká Lednická
Číst článek
Ve třetím dílu Šikmého kostela se objevují neuvěřitelné postavy, se kterými bych se docela ráda kamarádila, třeba Anna Danielová. Tam jste také musela pátrat po reálném osudu?
Tam to pátrání bylo jednodušší, na Annu Danielovou jsem narazila v zápisech ze zasedání rady města Karviná. A ona mi tam vyvstávala jako někdo, kdo tam nepatří.
Lidé tam budovali základy socialismu, plnili první plány, a mezi tím byla postava, která se zabývala tím, že tady jsou matky v nesnázích, nebo že tady jsou podvyživené děti po válce. A byla urputná v tom dobrém slova smyslu, stála si za svým a pořád se tam vkliňovala se svými požadavky do budovatelských záměrů. A začala mě strašně bavit.
Říkala jsem si, že se na ni zkusím zaměřit hlouběji, snažila jsem vypátrat její rodinu, což bylo obtížné. Nakonec jsem si řekla, že to vezmu z opačné strany a vzala jsem to přes hrob Danielových, poprosila jsem mou kamarádku, zda by nezašla na hřbitovní správu v Brně, zda by nepředali dopis tomu, kdo platí hrob. A tak jsem se propojila s rodinou Anny Danielové.
Tisíce skutečných příběhů
Jsou ti lidé pořád s vámi?
Jsou. Probleskávají vám hlavou, když osm let takhle intenzivně s nějakými postavami jste, navíc to nejsou fiktivní postavy v pravém slova smyslu, mají tisíce reálných předobrazů.
Dávám příklad jeden za všechny – pamětník, jehož část osudu je do třetího dílu vložena, mi včera psal, že to je pro něj velmi dojemné, když narazil na příběh, který mi vyprávěl. A těch příběhů tam jsou tisíce.
Za jednoho nacistu deset polských občanů. Román Životice Karin Lednické vypráví o pomstě na Těšínsku
Číst článek
Když jste tohle všechno absolvovala a mluvila se spoustou lidí, jak to změnilo vás?
Velmi. Přiznám se, že jsem ještě neměla čas se nad tím pořádně zamyslet, ale intuitivně vnímám, že mě to až poznamenalo, naučila jsem se uvažovat trochu jinak, především jsem se zdokonalila v umění nesoudit, snažit se pochopit, to je asi nejzákladnější posun.
‚Emocionální darda‘
Stal se nějaký mystický zážitek během práce na Šikmém kostele?
Ano, několikrát jsem měla pocit, že jsem se dotkla něčeho většího, než bych se předtím nadála. Napadá mě třeba chvíle, kdy jsem seděla v rodinném domku pátera Nogola, který už nežije, je to jedna z významných skutečných postav třetího dílu.
To byl také další obdivuhodný člověk, který byl odsouzen na deset let za vlastizradu, byl hlavní kurýr mezi Prahou a Karvinskem všech zakázaných listin z té doby.
Studovala jsem podklady v archivech, a když jsem mluvila s rodinou, tak jsme tam seděli, úžasní a milí lidé, a došlo samozřejmě na část životního příběhu Josefa Nogola. Rodina neznala okolnosti vyšetřování a poprosila mě, abych jim přečetla znění rozsudku, předčítala jsem jim to z počítače a musím říct, že to byla atmosféra, nevím, jestli byla mystická, ale předčítala jsem, co říkal prokurátor před 70 lety.
Odjela jsem a půl hodiny jsem pak běhala a říkala si, že tuto emocionální dardu jen tak ze sebe nedostanu.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
