Maraton bych si jednou strašně rád zaběhl, přeje si Prskavec. Nyní ale nemůže mít nohy příliš unavené
Olympijský vítěz, kanoista a kajakář Jiří Prskavec přiznává, že by si maraton někdy chtěl zaběhnout, ale raději až po sezoně. Dorazil ale do R-streamu Radiožurnálu, a to nejenom kvůli tomu, že je ambasadorem jednoho z týmů letošního pražského maratonu. „Baví mě pomáhat dětem posouvat se ve sportu dál. Když za mnou přijdou mladí sportovci, a nemusí být z našeho sportu, tak se často ptají na to, jak jsem zvládal prohry,“ říká Prskavec.
Troufnul byste si na pražský maraton?
V rámci tréninku docela běhám, takže maraton bych si jednou strašně rád zaběhnul, nikdy jsem neběžel závod půlmaratonu, nicméně jsem si ho zaběhl v rámci tréninku. Ale maraton ještě nikdy a strašně mě to láká.
Přirozená cesta na vrchol vede přes spoustu překážek, vypráví kanoista a kajakář Jiří Prskavec. Poslechněte si celý rozhovor.
Teď, když jsem zapojil do svého sportu i druhou disciplínu kánoi, ve které se musí klečet, tak si musím dávat velký pozor, abych nohy neměl unavené. A maraton s tím nejde úplně do kupy, takže to nechávám spíš někdy po sezoně. Nicméně ten pražský se mi asi bude vyhýbat do konce kariéry.
Jak je to s ambasadorem letošního ročníků pražského maratonu?
Pražský maraton má čtyři týmy, já jsem ambasadorem jednoho z nich. A každý tým má v rámci partnerství nějakou nadaci. Pro mě je to Nadace Partnerství, která pomáhá komunitám vysazovat stromy do přírody, za svou existenci vysadili miliony stromů. Je to krásný projekt a jsem rád, že Nadace Partnerství spolupracuje i s mým týmem. Věřím, že i tady Partnerství pomůže k tomu, že ve volné krajině stromů bude víc.
Máte v hlavně nějaký charitativní projekt, kterému byste se chtěl v budoucnu vy sám o sobě věnovat?
Baví mě pomáhat dětem posouvat se ve sportu dál, nevím, zda se to dá říct jako charitativní projekt, nicméně když za mnou přijdou mladí sportovci, a nemusí být z našeho sportu, tak se často ptají na to, jak jsem zvládal prohry a tak dále. A věřím, že tím, co jim řeknu, jim dokážu nějakým způsobem pomoct, uklidním je v tom, že přirozená cesta na vrchol vede přes spoustu překážek, to mě baví, to bych jednou dětem rád předával. Nejenom svým, ale klidně i dalším. Ale asi by se to týkalo víc sportovního prostředí.
Na prvních příčkách maratonu jsou běžci z Etiopie, Keni, na vodním slalomu zase jsou na prvních příčkách čeští reprezentanti. V čem jsme tak dobří?
Myslím si, že je to svým způsobem tradicí, říká se, že každý Čech je vodák tělem a duší. A je to docela pravda, věřím, že nejenom závodnická konkurence je velká, ale máme i skvělé fanoušky, kteří náš sport znají, fandí mu. A to nás všechny žene dopředu. Máme pěknou partu lidí, která sport má natolik ráda, že u sportu zůstává. To znamená, že ti naši trenéři jsou dneska bývalí reprezentanti, kteří nás ženou nahoru.
Pražský maraton patřil Etiopanům, nejrychlejší z Čechů a republikovým šampionem je Martin Edlman
Číst článek
Když člověk získal nominaci rok před olympijskými hrami, tak se může zdát, že už je v takovém klidu, že to může tak trošku šidit…
Já měl možnost se kvalifikovat i do Tokia o rok dříve. Řekl bych, že to je odpovědnost za ostatní kajakáře České republiky, kteří nemají možnost startovat na olympijských hrách. A kdybych to takzvaně šidil v přípravě, tak bych měl pocit na startu, že si to ani nezasloužím. Svým způsobem tím, že jsem se tam nominoval, tak jsem získal důvěru svých kamarádů soupeřů z České republiky, že já jsme ten, který tam má startovat. A bylo by špatně, kdybych něco v přípravě ošidil.
A do toho jsem si vymyslel druhou kategorii – kánoi, na kterou jsme nominaci zahájili na mistrovství světa, teď jsme měli domácí část, a teď se to všechno rozhodne na mistrovství Evropy. Takže ještě je tam motivace navíc, že můžu bojovat o místenku na singl kánoi, což po třech letech, co na tom jezdím, je fakt super.
Vodních slalomářů je tady hodně a těch vyvolených málo. I v případech, kdy se dostanete na olympijské hry a vaši kamarádi ne, pořád to kamarádství zůstává?
Věřím, že jo, nebo jsem si tím téměř jistý. Partu u vody máme tak skvělou, že si úspěch přejeme. Máme výhodu, že v podstatě nesoupeříme s ostatníma, soupeříme tak trochu sami se sebou a s vodou, abychom se dostali co nejrychleji do cíle. Když někdo je tam rychlejší, tak mu podáme ruku, pogratulujeme a jsme za něj rádi. Ale víme, že to, že on byl rychlejší, tak je to jeho schopnostmi, rozhodně to není tak, že on nám zkazil cestu. To se takhle nedá brát.
Má Jiří Prskavec obavy z Angličanů, kteří prý hodlají v Paříži nasadit nejlepší tým všech dob? Poslechněte si celý rozhovor.
