Ženy-autistky jsou jiné než muži. Holky učíme, aby autismus zamaskovaly, kluky ne, říká spisovatelka
Takzvané vysokofunkční autisty nás popkultura učí vidět jako nerdy se zájmem o počítačové hry, vesmír nebo jízdní řády. Ale projevují se tak i ženy-autistky? Právě tím se v publikaci Autistky zabývá švédská novinářka Clara Törnvall, do češtiny ji přeložila Petra Hesová. „Holkám se má dařit ve vztazích, mají mít spoustu kamarádů. A tak je v tom od malička trénujeme, zatímco kluky-autisty klidně necháme, ať si někam zalezou,“ srovnává pro Vltavu.
Kdy jste se dozvěděla, že jste autistka?
Jako autistka jsem byla diagnostikovaná až ve svých 42 letech. Do té doby si nikdo ničeho nevšiml.
Klasického autistu si představujeme jako Rain Mana, ale kam se poděly ženy, ptá se švédská novinářka Clara Törnvall
A tak jsem to začala zkoumat. Nejprve z historické perspektivy, a pak jsem postupovala dál, abych přišla na to, proč, když jste žena s touto diagnózou, tak nezapadáte do obvyklých škatulek, jak se to má projevovat.
Autisté často mají zvláštní záliby a tohle se stalo tou mojí. Takže jsem o tom nakonec napsala knihu.
Čím to bylo, nebo možná ještě je, že takzvaně vysokofunkční ženy-autistky jsou vedle mužů-autistů spíše neviditelné?
Veškerý výzkum se dříve dělal na chlapcích a mužích, takže když se zkoumalo například to, jaké mají zvláštní záliby, došlo se k tomu, že je zajímají třeba vlaky, Rubikova kostka, vesmír a science fiction.
Věda tím pádem došla k tomu, že takhle ta diagnóza vypadá. Jenže záliby holčiček můžou být jiné, třeba malují, píší nebo se věnují nějaké rukodělné činnosti. Ale to se za zvláštní zálibu nepovažovalo, protože už existovala jiná představa a ty dívky do toho nezapadaly. Takže dostaly jinou diagnózu. Protože autista je přece Rain Man, že?
Autistkou až po třicítce. ‚Nemluvila jsem správně, ale vnímala jsem. I teď by pomohl asistent,‘ říká Bára
Číst článek
Odlišný přístup k výchově je ten druhý důvod, protože na holky klademe jiné nároky než na kluky. Holkám se má dařit ve vztazích, mají mít spoustu kamarádů a vyznat se v tom, jak se správně společensky chovat.
A tak je v tom od malička trénujeme, zatímco kluky klidně necháme, ať si někam zalezou a věnují se své zvláštní zálibě. A holčičky se mezitím naučí svoje specifika zamaskovat.
Myslíte, že rozdíly, jak vnímáme autistky a autisty, jsou dané právě tím přístupem, jak vychováváme ženy a muže. Anebo se to projevuje jinak u mužů a žen?
Podle svých rozhovorů s vědci bych řekla, že u kluků se ta diagnóza projevuje víc navenek, a tím pádem je to lépe poznat. Ale co se týče samotného ustrojení mozku u mužů a žen, tak stále nevíme, jestli tam jsou reálné rozdíly. Ale myslím, že to, jak člověk svůj autismus prožívá, je u obou pohlaví stejné.
Požehnání i kletba
S jakými běžnými záležitostmi zápasíte třeba při své profesi novinářky? Kdy vám to je ve vaší profesi výhodou a kdy nevýhodou?
U mě konkrétně by se dalo mluvit o přecitlivělosti. Jako všichni máme i my, autisté, své slabé a silné stránky. Ale zdá se, že u nás jsou trochu jiné než u většiny lidí.
‚Když se sám zavře v pokoji, je to pecka.‘ Zakladatelka neziskové organizace popisuje život se synem autistou
Číst článek
U mě je to zvuk, na který jsem velmi citlivá, což je v mé profesi novinářky velká výhoda, protože pracuji v rozhlase. Ve chvíli, kdy rediguji, edituji nebo jinak pracuji se zvukem, tak slyším všechny drobné nuance i každou změnu v hlasitosti a dokážu s tím velmi dobře zacházet.
Ale ze stejného důvodu je pro mě cesta do práce hromadnou dopravou naprostým peklem. Když jedu metrem a vnímám každý zvuk a všechny ruchy, je to pro mě nesmírně náročné.
Zkrátka autistické rysy přinášejí výhody a nevýhody, které jsou většinou dvě strany téže mince. Je to zároveň požehnání i kletba.
V knize Autistky: O ženách na spektru píšete: „Pohybovat se coby autista neurotypickým světem bez kamufláže je téměř nemožné.“ Jakou kamufláž používá autista v neurotypickém světě z vašeho pohledu a jakou používáte vy?
Už jenom zůstat v každodenní situaci, i když bych ji ve chvíli zahlcení potřebovala přerušit a jít si někam odpočinout, je občas náročné. Nemůžu třeba v práci říct, že už tady nechci být a jdu si lehnout.
Nicméně když jsem v zaměstnání svou diagnózu popsala, tak mi ohromně vyšli vstříc. Dostala jsem svou vlastní kancelář, kde mohu být v klidu a o samotě. Nebo když máme online schůzi, tak nemusím mít na rozdíl od ostatních zapnutou kameru a stačí, že se připojím jenom skrze mikrofon. Protože když tam najednou vidím všech těch třicet obličejů, tak jsem tím přehlcená.
Ale není to tak, že bych si připadala jako herečka, která se musí neustále přetvařovat a hraje nějakou sociální roli. Spíš se musím pořád snažit a hodně se přemáhat.
Taky jsem se naučila nepoužívat na veřejnosti takzvané stimulační chování, což spousta autistů dělá, aby se uklidnili. Bývají to různé repetitivní doteky, pohyby, nebo si opakujete zvuky. Ale na lidi kolem to zpravidla působí divně. To si podobně jako odpočinek také nechávám až na doma.
‚Zjednodušte si to‘
Ve vaší knize mě zaujalo i téma rutiny, protože na jednu stranu píšete, že právě to, co má neurotypický člověk jako rutinní, zautomatizované chování, po vás po každé znovu vyžaduje úsilí. Ale zároveň píšete, že právě pro autistu je potřeba si v něčem vytvořit rutinu, aby mohl fungovat v zajetých kolejích. Jaký vlastně je vztah autistů k rutině?
Všem autistům bych doporučila, aby si život zjednodušili nejvíc, jak to jde. Aby rutinu opravdu využívali a měli velmi pevné každodenní zvyky. Aby dělali všechno pokud možno stejně. Nosili stejné oblečení, dodržovali stejný každodenní rozvrh. Aby si zkrátka vytvořili ve svém životě stabilitu.
Protože opravdu i běžné věci dělám, jako bych je dělala poprvé v životě. Třeba když krájím chleba, skutečně si musím vědomě říct: Teď si vezmi nůž, teď ho přibližně naměř, teď ukroj krajíc.
Nemluvící autista? Když rodič uvěří, že jeho dítě má intelekt, potřebuje podporu okolí, říká psycholožka
Číst článek
Pokaždé jsem to znova vymýšlela, protože mozek autisty, na rozdíl od mozku většinové společnosti, není zvyklý filtrovat, ale zpracovává všechno. A všechno přibližně stejně. Takže ho všechno stejně zahlcuje a všechno zabírá strašně moc času. Proto je potřeba ta rutina. Je to jediná možná strategie přežití.
Jsou pro autisty nebo autistky sociální média jistým způsobem příjemnější prostředí pro komunikaci?
Internet a sociální média samozřejmě autistům vyhovují, protože je to pro ně jednoduchý způsob, jak udržovat společenský kontakt a zároveň zůstávat doma v bezpečí svého prostoru. Existuje spousta skupin na facebooku nebo instagramu, kde se autisté sdružují, kde si mohou vyměňovat tipy, jak si usnadnit život. Protože člověka tenhle pocit sounáležitosti, že v tom není sám, hodně posiluje.
Čerpala jste z komunikace skupin na sociálních sítích informace pro knihu?
V jedné takové skupině autistek na facebooku, která má několik tisíc členek, jsem třeba položila otázku, jaké mají zvláštní záliby.
Z jejich odpovědí se ukázalo, že se to rozdělilo zhruba do dvou skupin. Buď je to rukodělná či kreativní, tvořivá činnost, nebo se zajímají o zvířata. Často pracují jako chovatelky koní nebo psů.
Takže jsem tuto skupinu využila jako takovou platformu pro sice nevědecký průzkum do své knihy.
Rozovor si můžete poslechnout i v audioverzi, je v úvodu článku.
