Psycholog: Žijeme pod informačním náporem, mozek na to není připravený. Psychických problémů přibývá
Možná i vy jste dělali práci svých snů a věnovali jste jí většinu času. Jenže postupně se dostavila nespavost, nechuť k jídlu, obrovská únava nebo zdravotní problémy. Možná i u vás jde o depresi a syndrom vyhoření. Lékaři varují, že takové psychické stavy mají i celospolečenské důsledky, říká Radek Ptáček z psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a VFN, který se věnuje mapování syndromu vyhoření a deprese už od roku 2014.
Jak rozeznat, že jsme jen více unavení, nebo už jsme vážně ohroženi syndromem vyhoření či depresí?
To je bezpochyby nutné rozlišit. Běžná únava je taková únava, kdy přijdeme z práce, dáme si nohy nahoru, dobře se vyspíme nebo odjedeme třeba na víkend nebo na dovolenou a cítíme se opět po běžném odpočinku odpočatí.
Ve chvíli, kdy přijdete z domova, máte třeba víkend, kdy jedete na výlet nebo děláte nějakou odpočinkovou aktivitu. Nicméně v neděli se cítíte ještě unavenější a ještě méně motivovaní do práce.
Nebo se třeba vrátíte z dovolené a cítíte, že nejste odpočatí. Tak toto je varovný prst, že vaše tělo není schopné regenerovat a můžete být ohroženi syndromem vyhoření. A svému duševnímu zdraví byste se měli věnovat.
Nicméně když se k tomu přidá ještě něco, co odborně nazýváme anhedonie, to znamená ztráta schopnosti radovat se z věcí, které nám jinak přinášejí potěšení, tak už se může jednat o daleko závažnější stav, který můžeme nazvat třeba deprese nebo počínající deprese.
Psychická odolnost
Z vašeho výzkumu vyplynulo, že od prosince 2020 dochází ke znepokojivému nárůstu syndromu vyhoření a deprese. Ta jejich míra je nejvyšší za posledních devět let. Kde vidíte důvody?
Duševní zdraví je vždycky v nějakém kontextu, v kontextu našich životů a v kontextu celospolečenském.
Sebevražd přibývá. Muži si berou život čtyřikrát častěji než ženy. Počet pokusů je ale dvacetinásobně vyšší
Číst článek
Od roku 2014 do roku 2020, kdy začínaly veškeré potíže s covidem a pak i následné sociální problémy – ať už je to válka na Ukrajině, ekonomická krize a vše, co s tím souvisí – jsme pozorovali relativně malý, ale stále pokles projevů u duševních poruch.
A právě covid a vše, co s tím souviselo, odstartoval, že nám to rok od roku roste. A čím se přikládají další sociální a společenské faktory, tím se to samozřejmě zhoršuje.
Dá se nějak zjistit nebo definovat, jestli jsme v současnosti méně psychicky odolní, než byla například generace, která zažila jednu, nebo dokonce i dvě světové války? Není paradox, že Evropa zažívá velmi klidné desítky let a přitom se potýká s nárůstem psychických chorob?
Vím, že někteří odborníci toto uvádějí. Já bych k tomu řekl, že nemůžeme porovnávat psychickou odolnost napříč generacemi, protože každá generace čelí úplně jiným výzvám a úplně jiným stresorům.
Nelze pochybovat o tom, že světové války, krize a vše, co bylo v minulých stoletích, byly závažné a vyžadovaly velkou psychickou odolnost. Nicméně v současné době čelíme daleko významně jiným stresorům.
Máme tady informační chronickou zátěž, chronickou zátěž naprosto neregulovaným světelným smogem a celou řadu dalších faktorů, na které naše psychika není víceméně zvyklá a připravená.
Takže zatím si můžeme říci, že na války a výjimečné situace může být naše psychika nějakým způsobem adaptovaná, protože to se dělo minimálně staletí, ne-li tisíciletí.
Ale to, že žijeme pod extrémním informačním náporem, že žijeme pod náporem multimediálních technologií, tak na to náš mozek není připravený a tento faktor může významně naši psychickou odolnost snižovat.
Celospolečenské dopady
Jaké jsou dopady deprese a vyhoření na jednotlivce, si asi docela už umíme představit. Ale jaké jsou celospolečenské dopady nárůstu těchto diagnóz?
Je to poměrně pestrá paleta faktorů, která jde od snížené individuální spokojenosti, zhoršeného zdraví, tím pádem i zvýšených nákladů na zdravotní péči.
A jde o sníženou efektivitu odvětví nebo oblastí lidské činnosti, které jsou více zasaženy těmi faktory.
Jedná se o celospolečenské narušení mezilidských vztahů, kdy pozorujeme zvýšenou rozvodovost, zvýšené obtíže v této oblasti, takže narušení duševního zdraví lidí stojí víceméně téměř za všemi problémy, které pak můžeme ve společnosti pozorovat.
Zlepšuje se alespoň situace v přijímání těchto diagnóz okolím? Dříve často docházelo ke stigmatizaci lidí s těmito psychickými problémy nebo naopak ke zlehčování jejich stavu.
Budu pevně věřit, že se to zlepšuje, protože já za více než 20 let své praxe pozoruji, že lidé, kteří přicházejí do ambulancí, jsou připraveni se o své duševní zdraví starat nebo se dělit o problémy a eventuálně přijmou diagnózu, případně i nějakou medikaci.
Terapeutka k syndromu vyhoření: V této společnosti je stále chválit zbytečné a dokonalý výkon samozřejmý
Číst článek
V klinickém pohledu si myslím, že se to zlepšuje, ale na celospolečenské úrovni se domnívám, že stále chybí povědomí o péči o duševní zdraví, chybí povědomí, jaké varovné signály vnímat.
A jakým způsobem nebo v jaké chvíli se obrátit na odborníka. A co jednoznačně chybí, jsou nedostatečné kapacity odborníků v oblasti péče o duševní zdraví.
Podpora péče o duševní zdraví
Na jednu stranu dochází k nárůstu syndromu vyhoření a deprese, na druhou stranu je obrovský nedostatek lékařů a lidí, kteří jsou schopni pomoci čekat s vážnou depresí na vyšetření třeba měsíc nebo i dva, tak to je v podstatě život ohrožující stav. Jak se vypořádat s tímto nepoměrem? Co by bylo potřeba?
Jsou to dva základní faktory. Ten první je, že stát jednoznačně musí péči o duševní zdraví podpořit. A samozřejmě to nelze okamžitě, protože máme životní cyklus mladého lékaře, který než projde lékařskou fakultou, specializací, tak to trvá poměrně dlouho.
A začalo se alespoň s tou podporou, nebo ne?
Bezpochyby začalo. Víceméně probíhá reforma psychiatrické péče, kde odborníci z oblasti psychiatrie udělali v posledních letech absolutní maximum, aby se to zlepšilo.
Nicméně tak, jak to vidím já, stát ne vždy optimálně reagoval. A jedna věc je dát impulz ke změně a druhá věc je změnu udržet.
Velmi se obávám, že impulzů ke změně byla celá řada, ale to, jakým způsobem udržet nějakou praxi nebo nové služby, bude minimální.
Na psychiatrické reformě jsem se také podílel v určitém segmentu a vidím, že spoustu věcí, které jsme vytvořili, se dále nepoužívají, protože přetížení lékaři na to nemají čas. Přestože by lékařům nebo pacientům pomáhaly.
