Jízdu na vozíčku po Praze si s hnutím Asistence vyzkoušela i Lucie Výborná | Foto: Erik Čipera
Bariéry, urážky i cestování vedle laboratorních myší Lidé s postižením zažívají diskriminaci a ponižování
Český stát se zavazuje zaručit lidem s fyzickým či psychickým postižením plné užívání lidských práv a podporovat jejich zapojení do společnosti. Jak ale dokládá několik čerstvých anket i terénních šetření, v praxi se to stále nedaří.
Michal Prager má titul MBA v oboru řízení podniku. Založil a několik let řídil neziskovou organizaci Pestrá. Aktivně se podílí na odstraňování fyzických bariér ve veřejných institucích. Přestože je aktivním občanem, sám pracoval jako sociální pracovník a jeden čas dokonce působil jako komunální politik na Praze 14, potýká se s téměř neustálou diskriminací.
„Co zažívám, je často naprosto nelidské,“ říká. V důsledku vrozené vady se Michal pohybuje na vozíku, neobejde se bez pomoci druhých a potřebuje celodenní asistenci. Čelí nepřístupnosti veřejných institucí, nevhodnému zacházení, slovnímu násilí a diskriminaci ze strany úřadů.
Michalův příběh je jen jednou z odpovědí na lednový průzkum datového týmu Českého rozhlasu, zaměřený na životy lidí s postižením v Česku. Dotazník pomohly rozšířit neziskové organizace a skupiny sdružující lidi s postižením na sociálních sítích. Vyplnilo jej 97 osob, z nichž polovina uvedla, že se setkala s diskriminací, ať už ve veřejných institucích, nebo například u lékaře. Toto zjištění odpovídá výsledkům dalších průzkumů, které proběhly v posledních letech.
Překážky při studiu i cestování
Česko poskytuje lidem s postižením čtyři druhy sociálních dávek a příspěvků na péči, vždy podle míry potřebnosti konkrétního člověka. Podle Michala je ale celý sociální systém diskriminační. Nejde jen o to, že jsou veřejné instituce jako pošty, nemocnice, školy nebo úřady stále nepřístupné a často nemají ani plošiny či výtahy pro lidi s postižením. Michal zároveň dodává, že on sám plošiny nepovažuje jako bezbariérový přístup, jelikož nejsou koncipované pro elektrické vozíky.
Problém spočívá také ve způsobu, jakým je celý systém podpory lidí s postižením od základu budován. To, do jakého stupně závislosti na pomoci druhé osoby úřad člověka zařadí, totiž záleží více méně na libovůli úředníků. V celém systému se posuzuje to, na kolik jsou lidé s handicapem schopni sami zvládat tyto vybrané základní životní potřeby: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost (ta se neposuzuje u osob do 18 let). To, že některé z nich nezvládají, musí prokazovat.
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením
Česká republika se v roce 2006 zavázala k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením (ÚPOZP). Ta těmto lidem zaručuje plné užívání všech lidských práv a podporuje jejich aktivní zapojení do společnosti. Na plnění Úmluvy OSN dohlíží úřad ombudsmana.
Nárok na příspěvek má osoba starší jednoho roku, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti. Tyto stupně závislosti se hodnotí podle počtu základních životních potřeb, které tato osoba není schopna bez cizí pomoci zvládat.
„Většina úředníků, se kterými jsem se v životě setkal, nevěří, že jsem zdravotně postižený tak, že stanovené životní potřeby nezvládnu realizovat bez cizí pomoci,“ říká Michal, který se přitom neobejde bez stálé asistence nebo péče. „Podle mých zkušeností sociálního pracovníka dělají všichni lidé s postižením, protože vůči jejich handicapu a možnostem panuje ze strany úřadů nedůvěra. A i přes to mnoho lidí není ve správném stupni podpory – a tak mají řádově méně peněz na živobytí,“ dodává.
„Dokonce jsem si musel vybírat vysokou školu podle toho, jaká fakulta byla pro člověka, jako jsem já, dostupná,“ vysvětluje. Po maturitě na gymnáziu dokončil bakalářské studium, ale vysněný titul na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy získal až po více než deseti letech – po rekonstrukci budovy.
Michal se s manželkou, která žije bez postižení, rozhodli adoptovat dítě. Proces trval téměř tři roky a byl podle Michala plný ponížení. „Při vyšetření mi lékař řekl, že mám být rád, že nemůžu mít děti,“ vzpomíná. Doktor mu opakovaně říkal, ať se na sebe podívá a že by se o dítě nedokázal postarat. Podobné narážky slýchal po celou dobu adopčního procesu.
„Dali mi jasně najevo, že nebýt mé ženy, nemohl bych se procesu adopce ani zúčastnit. To bylo hrozné,“ popisuje Michal. Podobné zkušenosti měl i v nemocnicích, kde lékaři běžně mluvili s jeho asistentkou místo s ním. Klidně jí sdělovali i velmi intimní diagnózy.
Jednou z nejčastějších špatných zkušeností pro lidi s postižením je cestování vlakem. V České republice je největším železničním dopravcem státní podnik České dráhy. Pokud chce člověk s postižením cestovat, musí si vlaky rezervovat s předstihem, aby se do vlaku vůbec dostal. Ani včasná rezervace však neznamená důstojnou cestu. „Člověk s vozíkem je obvykle umístěn do vagonu, který vypadá spíše jako kupé pro přepravu dobytka nebo zboží. Jednou se mi stalo, že jsem cestoval a vedle mě byly bedny s laboratorními myšmi. To mi přišlo vyloženě komické.“
Dva byty na 100 tisíc obyvatel
Třicetiletý Matěj se s postižením nenarodil, na vozík se dostal v důsledku ošklivého pádu do vody po jedné oslavě. Od té doby je kvadruplegik – má tedy ochrnuté všechny končetiny. Stejně jako Michal vnímá diskriminaci a bariéry téměř všude.
Na úřadu práce, kam spadá, dokonce nemají ani plošiny. Na nejbližší poště plošina je, ale už několik let nefunguje. V místech, kde plošiny chybí, Matějovi nezbývá než jednat na ulici. „Je to nepříjemné jak pro mě, tak pro úředníka. Nemáme absolutně žádné soukromí, a to i když jednáme o zcela soukromých věcech,“ popisuje.
Stejně tak se Matěj vyhýbá cestování metrem. Jednou se z něj kvůli rozbité plošině nemohl dostat ven. „Byl to také jediný případ, který jsem oficiálně nahlásil, protože si myslím, že dopravní podnik by měl být schopen tyto informace aktualizovat a dát vědět, když se něco tak důležitého pokazí,“ říká muž, který jinak své problémy řeší častěji s přáteli než oficiálně. Nemá pocit, že by to k něčemu bylo.
Kromě „klasických“ problémů, na které si Matěj už tak nějak zvykl, zmiňuje mladý muž ještě jednu velmi důležitou věc. A tou je bydlení.
„V naší čtvrti, kde žije více než sto tisíc obyvatel, jsou pouze dva bezbariérové sociální byty. Mám nejvyšší stupeň postižení, nemohu si zajistit 9 z 10 životních potřeb, kromě orientace. To znamená, že jsem zcela odkázán na finanční pomoc státu. Moje přítelkyně je mou hlavní pečovatelkou, takže také nemůže mít jinou práci než příležitostnou brigádu. To, že bydlíme v sociálním bytě se sníženým nájemným, je pro nás životně důležité, ale na tento byt se dlouho čeká. Navíc je malý, a kdybychom chtěli rodinu, nevešli bychom se do něj. Nemáme peníze na to, abychom platili tržní nájem nebo si koupili byt.“
O nás bez nás
Oba muži pak zmiňují ještě jednu věc: pro většinu pracovníků veřejných institucí je zkušenost života s postižením něčím zcela nepředstavitelným. „Vše je primárně určeno pro lidi bez postižení. Zpřístupnit prostory, ulice nebo kanceláře pro nás znamená začít přemýšlet úplně jinak,“ říká Matěj.
Na něco podobného naráží i Jitka Rudolfová, zakladatelka platformy Žít po svém. „Sami žijeme s postižením. Usilujeme o to, aby všichni lidé s postižením mohli žít důstojný, svobodný a spokojený život,“ představuje iniciativa své cíle na svých stránkách. Také Jitka se setkala s diskriminací ve vztahu k veřejným institucím. Zároveň však upozorňuje, že je třeba posílit zastoupení osob s postižením v institucích i v politice jako celku.
„Většina mých zkušeností s veřejnými institucemi má něco společného: primárně se ode mě neočekává, že budu aktivním uživatelem úřadu nebo že se stanu zaměstnancem. Klasicky se předpokládá, že věci za mě vyřídí někdo jiný, příbuzný, kamarád, prostě někdo, kdo více odpovídá představě ‚normálního‘ uživatele veřejné instituce,“ vysvětluje Rudolfová. „Proto je také třeba posílit politickou účast lidí s těžkým postižením, jak to dělá naše iniciativa. Je třeba neustále opakovat, že každý má právo využívat služby veřejných institucí v určité kvalitě, včetně lidí, kteří používají vozík a potřebují k plnohodnotnému životu mnoho hodin osobní asistence denně,“ míní.
Veřejný ochránce práv i na základě podnětů veřejnosti zkoumal, jakým fyzickým a jiným bariérám lidé s postižením ve veřejném prostoru čelí. Stát má podle zástupce ombudsmana Víta Alexandra Schorma stále velké rezervy zejména v naplňování 9. článku Úmluvy o právech osob s postižením. Ten se týká přístupnosti budov, dopravy, informací, elektronických služeb a dalších aspektů života.
„Dobře si uvědomuji, že je stále velké množství lidí s postižením, kteří kvůli zcela chybějící nebo nedostatečné přístupnosti nemohou samostatně bez cizí pomoci cestovat, vstoupit a pohybovat se po budovách, které jsou určeny k navštěvování veřejností, nebo se nedostanou k obsahu informací zveřejňovaných na internetových stránkách,“ popsal současnou situaci Schorm.
Průzkum ombudsmana
Kancelář veřejného ochránce práv spolu s figuranty zkoumala přístupnost různých institucí ve dvanácti krajských městech, v Praze a v Příbrami. V každém z měst se tři testeři s různými druhy postižení vydali do budov vybraných institucí s konkrétním úkolem (například získat podací lístek na poště nebo dojít k přepážce, kde se žádá o občanský průkaz) a hodnotili jejich přístupnost.
Pro každou instituci se počítalo skóre, které se pohybuje od 0 do 1. Jednička odpovídá maximálně přístupné budově.
Shrnutí výsledků průzkumu
· Nejpřístupnější jsou budovy pro lidi s tělesným postižením (skóre 0, 70) Největší bariéry naopak překonávají lidé se sluchovým postižením (0,26).
· Instituce podle výzkumu vesměs spoléhají na to, že se lidé se sluchovým postižením dostaví s doprovodem. Mezi zmíněné problémy v dotazníku testeři uvedli chybějící informace o možném překládání do znakového jazyka na webových stránkách institucí, komplikovanou orientaci v budovách, nemožnost dorozumět se s personálem nebo absenci přivolání pomoci pomocí SMS ve výtahu.
· Mezi institucemi měla nejnižší celkové skóre Česká pošta.
· Pro lidi se sluchovým postižením jsou nejlépe přístupné magistráty, ačkoliv je jejich celkové skóre jen 0,32. Pro pacienty s tělesným postižením jsou nejpřístupnější nemocnice se skóre 0,81. Nejméně překážek kladou občanům se zrakovým postižením soudy (0,47).
· Výzkum se okrajově dotkl také ochoty personálu pomoci lidem s postižením. Nejvíce si testeři stěžovali na chování řidičů MHD, kteří měli být v některých případech až agresivní.
Zdroj: Přístupnost veřejných budov a služeb lidem s postižením
Dvakrát častější násilí
Prvním velkým šetřením týkajícím se předsudečného násilím vůči osobám s postižením byl průzkum, který v roce 2021 provedla pražská nezisková organizace In Iustitia, která se zaměřuje na ochranu zranitelných osob. Mezi závěry průzkumu, který neziskovka vedla s řadou dalších podobných organizací, bylo i to, že lidé s postižením čelí častějším útokům než lidé bez postižení.
Například nedávný průzkum zjistil, že 17 procent osob s postižením zažilo v posledních pěti letech fyzické násilí, zatímco u osob bez postižení to bylo pouze 9 procent. Projevy násilí vůči osobám s postižením sahají od ponižování, zesměšňování a nadávek přes vyhrožování násilím, omezování osobní svobody a fyzické a sexuální násilí až po zanedbávání, omezování v rozhodování, finanční vykořisťování a podobné zneužívání.
V návaznosti na toto šetření pak téměř čtyřicet organizací zastupujících osoby s postižením podepsalo v roce 2023 memorandum adresované vládě Petra Fialy (ODS), v němž upozorňují na nedostatečnou ochranu osob s postižením před obecným násilím a násilím na základě předsudků.
„Vyzýváme společnost, instituce i jednotlivce, aby spolupracovali na vytvoření prostředí, v němž budou podporována, chráněna a prosazována lidská práva a základní svobody osob s postižením, včetně práva na ochranu před diskriminací a všemi formami násilí. Toto úsilí musí vždy probíhat za účasti osob s postižením a s respektem k jejich důstojnosti, nezávislosti a rovnosti,“ stálo v memorandu.
Podle Kláry Kalibové, právničky v oblasti lidských práv, jsou lidé s postižením diskriminováni systematicky. „Veřejné budovy a služby nejsou dostatečně připraveny pro osoby s jakýmkoli typem postižení.“
Dodává, že se to týká nejen fyzické nepřístupnosti, ale i procedurálních záležitostí: od absence nájezdových ramp, nečitelnosti webových stránek, absence snadno čitelných materiálů až po nedostatek tlumočníků pro český znakový jazyk.
„Veřejné služby, včetně policie a soudů, nemají vypracované a především zavedené procesy, které by zajistily plnou dostupnost služeb pro osoby s postižením,“ říká Kalibová.
Pošta netlumočí
Michal Prager se setkal s problémy i v programech vzdělávání rodičů. Ačkoli se mu dostalo ujištění o bezbariérovosti, nakonec potřeboval pomoc dalších tatínků, aby se dostal do školky, kde se školení konalo. „U vchodu bylo deset schodů a uvnitř nebyla jediná přístupná toaleta nebo koupelna,“ vzpomíná.
Ještě hůře než lidé na vozíku jsou na tom ve veřejných budovách lidé se sluchovým nebo zrakovým postižením. Vyplývá to z výzkumu Ombudsmana, který na obecních magistrátech a dalších úřadech, v nemocnicích, na soudech či poštách provedla Kancelář veřejného ochránce práv.
„Jasně vyplynulo, že veřejné budovy jsou nejvíce přístupné lidem s tělesným postižením a naopak velmi špatně přístupné lidem se zrakovým nebo sluchovým postižením,“ uvedla Romana Jakešová, vedoucí odboru ochrany práv osob s postižením z Kanceláře ombudsmana.
Nejnižší hodnocení získala Česká pošta, která na svých pobočkách nezajišťuje tlumočení do znakového jazyka ani simultánní přepis pro klienty se sluchovým postižením. Indukční smyčku, tedy nejoblíbenější asistenční poslechovou technologii, má k dispozici pouze na svých pobočkách v Českých Budějovicích a v Brně.
Indukční smyčku si můžeme představit jako speciální rádio pro lidi s poruchami sluchu. Místo toho, aby se hlas úředníků a úředníci šířil vzduchem a mísil se tak s hlukem, přenáší se přímo do sluchadel nebo implantátů pomocí magnetického pole.
„Pokud potřebuje člověk dopomoc osobní asistence, musí se často rozhodnout, jestli se nechá doprovodit na úřad, k lékaři, nebo na nákup. U spousty lidí totiž příspěvek na péči nestačí na zaplacení asistence v takové míře, jakou potřebují,“ popisuje Jakešová.
Připravenější soukromníci
Podle Jakešové se lidé s postižením potýkají také se značnými bariérami při hledání práce a následně i na pracovišti.
Jedním z důvodů může být to, že zaměstnavatelé často neví, jak vytvořit vhodné podmínky pro práci člověka s postižením, neumí zjišťovat a nastavit potřebná opatření, která by takovému zaměstnanci pomohla.
Lidé s postižením mohou mít naopak obavu o svých potřebách mluvit, zejména ve veřejném sektoru. „Soukromý sektor je na rozdíl od veřejného, který by měl jít příkladem, mnohem lépe připraven. Ani úřad ombudsmana nesplňuje povinné požadavky,“ říká Jakešová.
„Když jsme začali sledovat práva osob s postižením a více přemýšlet o tom, jak se lidem s postižením otevřít jako zaměstnancům, udělali jsme audit přístupnosti budovy. Museli jsme vzít v úvahu, jak si člověk používající vozík otevře těžké protipožární dveře, vyzvedne spis z vysoké police, uvaří kávu nebo, jak se dostane na toaletu,“ popisuje.
Chráněný trh práce je tvořen zaměstnavateli, mezi jejichž zaměstnanci a zaměstnankyněmi je více než 50 procent osob s postižením. Své postavení jakožto zaměstnavatele na chráněném trhu práce zároveň musí stvrdit dohodu s Úřadem práce.
Tito zaměstnavatelé pak mohou například čerpat zvláštní příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Šance lidí s postižením na získání zaměstnání se díky tomu zvyšují. V ideálním případě by ale lidé s postižením měli nacházet uplatnění na otevřeném trhu práce a stát by měl otevřený trh práce podporovat.
‚Jste jen líná‘
Překážky při hledání zaměstnání jsou zakořeněny v samotných státních institucích, jejichž úkolem je pomáhat uchazečům o zaměstnání.
34letá Jana Plzáková má generalizovanou úzkostnou poruchou, což je stav nadměrných obav z každodenních záležitostí a situací. Kvůli těmto potížím musela opustit práci v personálním oddělení.
Jak psát a mluvit o lidech s postižením
- Používejte „člověk“ nebo „lidé“ na prvním místě. Pokud používáte spojení „postižený člověk“, dáváte tím důraz na jeho postižení, vhodnější
je termín „člověk s postižením“. - Nepoužívejte jednoslovné termíny. Pokud uvádíte jednoslovné termíny, jako „vozíčkář“ nebo „neslyšící“, charakterizujete člověka jen prostřednictvím jeho postižení. Vhodnější je užít slovo „člověk“ na prvním místě, například. „člověk, který se pohybuje na vozíku“ nebo „člověk, který je neslyšící“. (Někteří lidé s postižením s touto zásadou nesouhlasí. Pokud to situace umožňuje, zeptejte se, jaké termíny preferují.)
- Nepoužívejte spojení „člověk se zdravotním postižením“, ale pouze „člověk s postižením“ (Slovo „zdravotní“ je spojené s medicínským modelem postižení, který vnímá člověka zejména prostřednictvím jeho zdravotního stavu.)
- Neoznačujte lidi s postižením vždy jako „pacienty“. To, že má člověk postižení, automaticky neznamená, že je nemocný
- Zmiňujte se o postižení, jen pokud je součástí příběhu. Postižení člověka bude vhodné uvést, pokud se například dotazujete člověka pohybujícího
se na vozíku na přístupnost vlaků apod. - V kontextu příběhu zvažte, zda je nutné lidi s postižením litovat nebo heroizovat. Není vhodné člověka automaticky litovat jen z důvodu jeho postižení a také není vhodné člověka automaticky heroizovat jen z důvodu jeho postižení, ne každý člověk s postižením totiž vnímá svůj život jako boj plný překážek.
- Vyhněte se dramatickým termínům. Je vhodné nepoužívat termíny navozující dojem dramatičnosti, například „trpí postižením“, „je upoután na vozík“.
Zdroj: www.ochrance.cz
Po nějaké době se rozhodla najít si nové zaměstnání. Požádala o pomoc úřad práce, ale setkala se s neporozuměním.
„Bylo to hrozné. Věděli o mé duševní nemoci a o tom, že jsem kvůli ní byla dvakrát hospitalizována. Přesto úřednice, která měla můj případ na starosti, neměla pochopení pro to, čím jsem procházela. Řekla mi, že jsem líná. Několikrát jsem uvažovala o sebevraždě kvůli tomu, jak mě přehlížela,“ vzpomíná Jana.
„Bylo to peklo. Přestože jsem si hledala práci na částečný úvazek, neustále mi nabízela práci na plný úvazek. Nevěřila mi, když jsem jí řekla o své duševní nemoci. Nevěděla ani o možnostech, jako je podporované zaměstnávání,“ dodává.
Podporované zaměstnání označuje program pro lidi s duševním onemocněním, kterým zaměstnavatelé poskytují poradenství a individualizovaný přístup, který má za cíl jim pomoci tak, aby se na volný trh práce úspěšně vrátili.
Janě trvalo dva roky, než se její případ dostal ke kvalifikovanějšímu, vstřícnějšímu a spolehlivějšímu úředníkovi. Tak se jí podařilo po několika měsících vrátit do práce jako redaktorka na částečný úvazek v časopise o životním stylu.
Nepřijetí jako norma
Český úřad práce však tvrdí, že je v pomoci postiženým aktivní. „Děláme vše pro to, aby pomohl těm, kteří to potřebují. Vytvořili jsme speciální program pomoci a podpory pro osoby s postižením. Naši odborní poradci působí ve všech regionech naší země. Aktivně komunikujeme s neziskovým sektorem a celkově se snažíme udělat vše pro integraci lidí se zdravotním postižením, kteří se chtějí a mohou zapojit do pracovního procesu,“ píše tiskový tým úřadu práce ve vyjádření pro server iROZHLAS.cz.
Podle výzkumu veřejného ochránce práv by se financování na podporu zaměstnávání osob s postižením mělo zaměřit na podporu jejich integrace na volný trh práce, kde mohou lidé s postižením pracovat společně s většinou společnosti.
„Lidé se zdravotním postižením se ve společnosti stále potýkají se stigmatizací, předsudky a stereotypy. Začíná to už při přijímání do zaměstnání. Lidé se zdravotním postižením si uvědomují, že je to způsobeno neznalostí a nezkušeností zaměstnavatelů,“ uvádí výzkumná zpráva ombudsmana s názvem Zaměstnávání lidí s postižením ve veřejném sektoru – pohled lidí s postižením.
Také Michal, jehož příběhem článek začal, zažil spoustu okamžiků, kdy se cítil nepřijatý nebo přehlížený. Spolu s manželkou chodili kvůli adopci na psychologické testy a školení. „Psychologové nám rovnou řekli, že by bylo lepší, kdyby si manželka o dítě požádala sama. Cítil jsem se opravdu hrozně,“ připouští.
„Pocit nepřijetí je tak běžný, že jsem ho začal brát jako normu. Ale nikdo nechce být neustále konfrontován se svým postižením.“
Související témata: diskriminace, násilí, cestování, Úřad práce České republiky, Česko, Jitka Rudolfová, Klára Kalibová, společnost, zdraví, nemoci a zdravotní potíže
