Moc si nepamatuji, tak sbírám věci s příběhy jako mentální kotvy, říká Orozovič. Vydává první album
Po celém světě sbíral inspiraci pro album Když chlap svléká tmu. Pro jeden klíčový předmět však nemusel chodit daleko, našel jej u sebe v peřinách. „V té písničce říkám: takové malé nenápadné značky. Já si vždy říkám, to nemůže být náhoda, že tam vždy něco takto zůstane,“ líčí pro Radiožurnál Igor Orozovič, hudebník a herec, jak narazil na opuštěnou náušnici.
S dovolením si prolistuji váš booklet. Jsou tady takové zajímavé rekvizity. Je tady sbírka náušnic, čímž se pomalu dostávám k písni Náušnice. Ta je staršího data, to není úplná novinka?
Vznikla jako singl a na albu je jako bonus, stejně jako Je to dávno. Protože už jsme je měli nahrané, tak jsou tam přidané.
Písně o svlékání tmy inspiroval anděl na Madeiře i měsíc nad Gruzií. Nápady netryskám, trvá mi týden se přeladit, říká Igor Orozovič
Ale je fakt, že tam mám zase hodně rekvizit, co jsem si přitáhl z domova, protože tak pracuji vždycky. I v těch videoklipech jsou většinou vidět moje krámy.
To znamená, že vy i jako herec jste takzvaný věcař?
Docela jo, docela se obklopuji. Teď už se to snažím omezovat...
Nevejdete se domů?
Trošku, nevejdu se nikam. Sám si už uvědomuji, že těch krámů, co jsem nasbíral, bylo hodně, takže teď se krotím. Vím, že ani z filozofického hlediska není dobré se věcmi zahlcovat. Ale zase jsem teď slyšel, že existuje termín, že to je mentální kotva.
Moc si nepamatuji. Z cest si rád vozím různé věci nebo je sbírám a baví mě, jak jsou kolem mě, že má každá ta věc nějaký příběh.
Neobjednávám si věci přes internet, abych je měl doma. Prostě ta věc musí nějak přijít ke mně, takže je to pestré. Teď se snažím směřovat k tomu, že z cest si raději vozím hudební nástroje, u kterých vím, že je můžu potom použít, takže to pak má ještě další hodnotu.
V Ázerbájdžánu jste si koupil strašlivou tamní píšťalu.
Ne v Ázerbájdžánu. Ale v Ladaku jsem si koupil takovou tu tibetskou mnišskou trumpetu, třímetrovou.
Umíte na to hrát?
Ano. Zrovna teď jsme měli křest alba v La Fabrice, v pátek a sobotu, a tam hraju právě na tu třímetrovou trumpetu. Já na to teda spíš tak prdím...
Vyrábí dudy a potřebuje k tomu kravské rohy. ‚Fungují jako reproduktory, krávy je dnes ale nemají,‘ říká
Číst článek
To je v podstatě didgeridoo!
Je to takové didgeridoo. A já jsem na to napsal písničku: Přivezl jsem si z Indie, kapela mě zabije... Je to taková legrácka pro ten křest, ale ta písnička zní skvěle, protože ostatní muzikanti hrají dobře – jenom se pak najednou ozve zvláštní zvuk.
A máte fujaru a pastevecké píšťaly?
To úplně miluji. Taky už jsem hrál na koncertech na ty koncovky. A fujara, to je ta vysoká, tu mám taky jednu, v C dur. Ty jsem si přivezl, když jsem byl na Slovensku, byl jsem pár dní sám v Tribeči – jak je ten román, že se tam ztrácejí lidi. Právě proto jsem tam šel.
Výlet do Tribeče
Já bych tam nikdy nešla! Viděla jsem film! Kdybych neviděla film Petra Bebjaka Tribeč, tak bych tam šla – ale vidět ve filmu světýlka v lese, a potom v noci čekat, až nejdřív uvidím neznámá světla, a pak se zblázním...
Já jsem tam právě kvůli tomu jel. Neviděl jsem film, ale věděl jsem, že existuje ten román, kde se ztrácí lidi. Říkal jsem kamarádům, co s nimi jezdíme po horách a vždy si čteme knížky: Pojeďte tam a budeme si tam číst knížku, ten horor.
Vy jste jeli do Tribeče a tam jste si tu knížku četli v noci? Vy nejste normální.
Já tam byl nakonec sám. Docela rád se bojím. Ale ti lidé se tam ztrácí na podzim, což jsem se dočetl až v té knížce, a já tam byl v létě. Tak jsem se těšil, jak se budu sám v tom lese bát, a vlastně jsem se ani moc nebál. Bylo to hrozně fajn.
A právě jsem si koupil dole, asi v Nitře, od takového stařičkého pána asi pět těch koncovek i fujaru. Takhle si člověk přiveze ty věci... a ty nástroje fakt používám! Z Kuby mám skvělá ozvučná dřívka, která bych tady podle mě nekoupil, anebo za šílené peníze.
A co vás napadne, když najdete ve vlastní posteli dámskou náušnici?
Asi to, co každého, když už se to někomu stane. Většinou víte, komu patří. Ale kdysi dávno se mi dokonce stalo, že jsem tak něco našel... Ne, to je složitý, složitý příběh.
Tak, a teď ten příběh.
Já si nepamatuji, jak to přesně bylo, ale vím, že to bylo strašně vtipné. Na základě této písničky, Náušnice, se mi ozvala bývalá milenka, se kterou jsme dodneška kamarádi. Psala mi: Já si dobře pamatuji, jak jsem tehdy u tebe byla, pak jsi mi říkal, že jsem si u tebe něco zapomněla, a já ti řekla, díky, ale to není moje.
Takže už se v tom pak člověk někdy veze, je to nebezpečné. V té písničce říkám: Takové malé nenápadné značky.
Vždy si říkám, to nemůže být náhoda, že tam vždy něco takto zůstane.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
