Zuřivý reportér Kisch zaplatil vysokou cenu za to, že sloužil režimu. Jenže už nebyl na světě, říká historik
Přezdívku „zuřivý“, kterou novinář a literát Egon Ervin Kisch získal, byla odrazem jeho emocemi překypující povahy. Jeho nadšení jít za tématem, dokonce i do prostředí na dně společnosti. Vedle úkladných mordů, kriminality, to byly i nevěstince a prostitutky, stejně jako další sociálně nejslabší části společnosti. Kisch byl oceňovaný, kritizovaný, zatracovaný, v období socialistického Československa pak stavěný na i „piedestal“.
Za to nakonec zaplatil vysokou cenu: nikdo o něj nestál. Až v jeho posledním období se k němu okolí zas začalo stavět příznivěji.
Kisch pocházel z movité pražské židovské rodiny, začal studovat různé školy, které obvykle nedokončil.
„Byl přelétavým typem, a to i pokud jde o rozptyl v jeho tvorbě: od reportáží až po beletrii,“ tvrdí literární a výtvarný historik Radim Kopáč.
Období 1. světové války prožil jako voják v armádě, sloužil v Srbsku, Rusku, Uhrách i ve Vídni a stal se z něj nejen zarytý pacifista, ale také komunista, těžkou událostí pro něj pak byla smrt vlastního bratra Wolfganga. Po válce ještě zůstal nějaký čas ve Vídni, kde „vstoupil do Revolučních gard, následně do komunistické strany a po vypovězení z Vídně se vrátil do Prahy“, popisuje historik.
Kisch byl rozkročený
Kischovo rozkročení bylo nejen v literární a novinářské oblasti, ale také ve společenských kruzích. Na straně jedné šlo o anarchisticko-bohémskou skupinu typu Jaroslava Haška nebo Artura Longena – všichni se scházeli v kavárně Montmartre. Na straně druhé se jako literát přidával k lidem, jako byli Karl Kraus, Ernst Pollak a Franz Kafka – ti zas měli centrum v kavárně Arco.
„Byl přelétavým typem, a to i pokud jde o rozptyl v jeho tvorbě: od reportáží až po beletrii“
Radim Kopáč (Literární a výtvarný historik)
Ideově nejvyhraněnější prokomunisticky naladěnou byla kniha Caři, popi, bolševici. Tou Kisch navazoval na svůj pobyt v Sovětském svazu. Někteří ji považovali za „cílenou reklamu“, která zobrazovala bolševický stát jako ráj na zemi.
Další z jeho děl, které se dočkalo i dramatizace a filmového zpracování, je povídka Nanebevzetí Tonky Šibenice. Příběh prostitutky se stal jakousi obžalobou světa.
Klíčovou pro Kische ovšem byla reportáž, žánr na pomezí literatury a žurnalistiky byl v období mezi válkami velmi populární a Kisch byl mistrovský vypravěč. Dobrodružná povaha ho zavedla na několik kontinentů, podařilo se mu tak v USA a Mexiku přežít i válečné léta, do Prahy se vrátil až v roce 1946.
Přestože dokázal velmi přesně rozpoznat nebezpečí nacismu, u komunismu se mu to nepodařilo. Po smrti, bylo to v dubnu 1948, se tak stal „výkladní skříní“ komunistického režimu. Opakovaně vycházela jeho díla, zanesena nejrůznějšími ideologicky zpracovanými výklady, které z Kische vytvářely reportéra skoro „až z jiného světa“.
Rešeršista musí být tvrdohlavý a kreativní, říká praneteř Egona Kische a držitelka šesti Pulitzerů
Číst článek
Radim Kopáč to shrnuje: „Byl glorifikován jako bojovník za světlejší zítřky.“ Změna přišla po pádu komunistického režimu, kdy se naopak dostal do „propadliště dějin“. Dnes se Kischovo dílo otevírá znovu, ale reálným pohledem.
Na otázku pořadu, jestli komunisté zneužili „zuřivého reportéra“ Kische, literární a výtvarný historik Radim Kopáč odpovídá: „Bezpochyby zneužili. Udělali z Kische jednorozměrného autora, který skvěle sloužil jejich zájmu. On ale nebyl jen ideovým autorem, byl to velký literát a spisovatel, ale po velkou část svého života velmi naivní. Byl to vlastně naivní romantik a zároveň velký literát. Zaplatil vysokou cenu za to, že sloužil – byť po své smrti. Nebyl čten bez ideové nadstavby. Byl brán jako někdo, kdo si zadal s minulým režimem. V současnosti dochází k jisté rehabilitaci, toho uměleckého, co přežívá.“
Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.
